ELIS aneb jak to všechno začalo

0 „Matýsku, Mates, Maty či či či či.“
Řvu jako na lesy ale nic. Po Matesovi se zem slehla. Přitom na tohohle chlapa bylo fakt spolehnutí. Nikdy se netoulal, chodil maximálně k sousedům na kus žvance. Byl to takový kocour „Garfield“. Na prvním místě u něj bylo jídlo, pelech, teploučko a klídek.
Za svůj život neulovil ani mouchu, však to by se musel trošku hýbat a sport, to nebyla zrovna jeho parketa. V zimě připomínal spíš obří kočku, která by měla každou chvíli vrhnout 10 koťat. No dneska Mates jako by se pod zem propadl. Je květen, docela teplo, tak možná se zdržel u nějakých dobrodinců na kus toho žvance. Sousedi zrovna slavili, tak budou mít asi spoustu různých dobrot. Budu tedy trpělivá a počkám.
Jenže uběhl den, dva a Mates pořád nikde. Začínám mít strach a hlavou mi běhají nejhrůznější scénáře. Blbeček jeden malej, kde je, kam se zatoulal, co se mu stalo? Den za dnem ubíhá a mé obavy jsou čím dál větší. Vylepuji plakátky, ptám se sousedů, ale bez významu. Po Matýskovi žádné stopy. Je nám za ním smutno, mně i mým psím holkám Sáře (ridgeback) a malé Megi (kříženec). Na procházkách volám jeho jméno, posílám Sáru a Megi, aby hledali Matýska, ale nic. Začínám pochybovat, že ještě Matýska někdy uvidíme. Když uběhl měsíc a Matýsek se neukázal, bylo mi jasné, že bez kočky to doma nepůjde.
Jako osud mi do ruky přijde fotka nádherného kotěte s nádhernou kresbou. Začínám se domlouvat s velice milou paní. A za pár týdnů s kamarádkou jedu do Trutnova pro malou stříbrnou nezbednici Elis. Jak se říká, že na ztrátu pejska či kočičky je nejlepší náplast na bolest, pořídit si nového kamaráda, je to fakt pravda. Ne že bych přestala na Matýska úplně myslet.
Rozhodně v mém srdíčku na věky zůstane, protože pro něj tam bylo, je a vždycky bude místo. Jen díky Elis přijdu na jiné myšlenky. Určitě to ve mně ale bude pořád hlodat, co se s Matýskem stalo. Toho se nikdy nezbavím. Někdy si říkám, že kdyby se náhodou Matýsek přeci jen ukázal, bude ho doma čekat velké překvapení. Byl by určitě rád za takovou kamarádku.



A jaká je Elis? Stříbrná s tečkovanou kresbou. Narodila se 7.5.2007 v Trutnově u jedné velmi milé paní, Hanky Hlušičkové.
Elis je chováním velice temperamentní, takový ďáblík a andílek v jednom tělíčku. Nádherná, milá, společenská, mazlivá, ale k tomu panovačná, drzá a občas dosti zlobivá. Když jí člověk napomíná, musí mít vždy poslední slovo. Umí se pořádně hádat a svůj názor si umí prosadit. Ale má nás všechny hodně ráda, což umí dát jasně najevo.
S Megi a Sárou se hned skamarádila. S malou Megi si hodně hraje, okusují se, honí se, navzájem si čistí kožíšky, uši a tlamičky. Na Sáru kouká jako na boží obrázek. Má před ní velký respekt a velice ráda u ní leží. Asi se cítí v její přítomnosti v bezpečí. A Sára na ní dohlíží, je na ně kouzelný pohled.
V jejím těle koluje krev úžasného lovce. Už jako 4 měsíční ulovila první myšičku. Doma vysmejčila byt před veškerým létacím i lezoucím hmyzem. Kam se hrabe nějakej Raid. Ráda si hoví na odpočívadle, na nejvyšší plošince, odkud pozoruje z okna ptáky. Přitom mrská divoce ocasem, pokřikuje a naprázdno otevírá tlamičku, jako by chtěla něco říct. Miluje taky víkendy na chalupě. To dokáže zase hodiny pozorovat rybičky v jezírku na zahradě. Je to pro ní něco jako televize nebo kino. Vydrží takhle nehybně ležet a pozorovat pohybující se objekty opravdu dlouhou dobu. Když zrovna takhle ale nečíhá nebo zrovna nespí, tak pořádně zlobí. Lítá po celém bytě, po schodech, do patra, do přízemí a dupe u toho jako stádo slonů.
Stihla už sundat květináč, rozbít talíř, vylézt na střechu, z které nedokázala slézt, spadnout do rybníčku a záchodu, trošku poupravit palmu a ibišek … Jo jo, bylo toho hodně, co stihla za těch pár měsíců vymyslet.
Krom horolezce se z ní stal ještě stromolezec. Lezení po stromech je její specialitka. Samozřejmě jsou nejlepší ty nejvyšší nebo ty nejvíc nepřípustné. To by nebyl jinak ten správnej vodvaz, ne? Jen pro mě to moc vodvaz nebyl, když jsem jí sundavala dvakrát z pichlavého roští, které trčí ze skály u naší chalupy cca 3 metry nad zemí. Co se jídla týče, je to hotový gurmán. Až jí to závidím, jak dokáže všechno vychutnávat. Tím spíš si ale vybírá a né všechno jí zavoní. Tu si zobne toho, ale druhý den o to už nezavadí ani očima, tss, přece nebude jíst druhý den to samé.
No je to prostě kočka každým coulem.